Tak už je to tady! Gambi misionářem!

„Je to pouť“. Tímto krátce střiženým výrokem nejmenovaného účastníka a načechraným půlhodinovým přivítáním průvodkyně zájezdem, paní Hladké, započalo třídenní putování za Pavlem „Gambim“ Ženíškem, líšeňským „novomisionářem“ a dlouholetým ředitelem střediska mládeže v Líšeňské republice. Naše cesta směřovala do italského Valdocca, sršního hnízda salesiánů, které je dnes již zcela prorostlé s Turínem. Nicméně, vraťme se zpět na počátek, kde „to“ vlastně všechno začalo. Samozřejmě vás nyní nečeká podrobný rozbor pochodů a myšlenek v Gambiho mysli, které jej vedly k rozhodnutí k misijní činnosti. Chtěl bych zde jen stručně povyprávět o cestě poutníků z Líšeňské republiky, která ukusuje okraj města Brna. Autobus plný 44 poutníků vyrazil na cestu v páteční podvečer a nabral kurz do italské Padovy, kde na nás zrána netrpělivě čekaly první pamětihodnosti v čele se sv. Antonínem Paduánským, jehož hrobka se nalézá v Bazilice svatého Antonína. Město nám po příjezdu nastavilo vlídnou tvář a rozhodlo se umoudřit počasí, které během přejezdu italských hranic zlobilo a vydatně plakalo. Bohužel, na prozkoumání všech pamětihodností Padovy nebylo příliš času, neboť v poledne již naši řidiči netrpělivě vrčeli autobusem, jenž se již nemohl dočkat dalšího zastavení na cestě do Valdocca. Zhruba po hodině cesty se znaveným očím líšeňských poutníků zjevilo město Verona v příjemně teplém počasí a oblohou v barvě Taťky Šmouly (bez červených přiléhavých tepláků a čepičky). Ano, je to ona věhlasná metropole, ve které umístil Shakespeare slavný příběh o Romeovi a Julii. Kromě balkónu, po kterém Romeo údajně šplhal za svou milou, bylo k vidění přehršle římských památek. Obdivným pohledům se neubránilo zejména místní koloseum (o něco menší než v Římě) a pozůstatky opevnění, které dnes dotváří charakteristický ráz středu města. Nicméně Verona je kouzelná i bez těchto starobylých „vymožeností“, neboť každá ulička města dýchá nádhernou atmosférou, díky které je nemožné nemilovat Itálii. I s Veronou jsme se přirozeně museli rozloučit a nabrat kurz na Turín, který byl vzdálen více než tři hodiny cesty. Během dlouhé cesty po dálnici napříč severem Itálie se ovšem nezapomnělo ani na důvod naší cesty, načež autobus vyplnily prosby a modlitby za misijní činnost nejen, ale i všech „novomisionářů“. Spirituální atmosféru doplňoval i večerní západ slunce, jenž v plné kráse odhalil majestátní pás alpských vrcholů, které nás doprovázely až do Turína. Nicméně, Turín nepředstavoval náš sobotní cíl, tím bylo městečko, kde se nalézal příjemný rodinný hotel a restaurace s neméně příjemným personálem. Ochuzeni o znalosti italštiny si někteří z nás objednali první jídlo, které nám navrhl číšník (domluva ve stylu: „pasta?“, následovaly pozitivní gesta a různojazyčné výrazy na znamení souhlasu, načež číšník navrhl: „bolonjeze“? Což opět spustilo sérií souhlasných posunků a gest). Výsledkem vyjednávání bylo dosaženo těstovin s boloňskou omáčkou a sypaným parmazánem, které byly opravdu fenomenální, navíc, přihlédneme-li ke skutečnosti, že nám číšník po jídle donesl celou mísu boloňských těstovin jako bonus. Sladký spánek v hotelu po trmácení se autobusem měl jen jednu zásadní nevýhodu, kterou představovalo brzké vstávání, které snad alespoň trochu vykompenzoval pohled na čerstvě probuzené Alpy v nedělním slunci. Město Turín (naše další zastávka), o kterém jste někdy jistě slyšeli hanebné řeči o průmyslovosti a nevzhlednosti, bylo v dopoledním ostrém ranním světle naprosto uhrančivé a kouzelné. Samozřejmě nemohla chybět návštěva řady místních památek, kterých mají Italové takové množství, jako my psích pozůstatků na trávě v Líšeňské republice. Mezi navštívenými místy nemohla chybět návštěva katedrály Jana Křtitele, ve kterém od roku 1587 spočívá turínské plátno. Mnohé jistě zaujaly i boubelaté tvary pregnantně majestátní a nebeské baziliky Santuario della Consolata, která se pyšní netradiční a originální barokní architekturou. Nicméně již se přiblížil čas příchodu do Valdocca, které nás uvítalo neuvěřitelně slavnostní atmosférou. Následná mše spojená s předáváním misijních křížů zanechala silný a sugestivně krásný zážitek nejen u misionářů a dobrovolníků přijímajících kříže z rukou představeného salesiánů, Pascala Chavéze, ale jistě i u všech přítomných. Samotná mše v bazilice byla prodchnuta nádherou atmosférou zpěvu, úvodní příchod misionářů navíc doprovázel nádherný africký zpěv s bubny, jejichž upřímná krása syrovosti s úžasnou mrazivostí kontrastovala s barokním majestátem chrámu. Pavel Gambi naštěstí po obřadu nezapomněl na své fanoušky, kteří za ním tak dlouze putovali. Věnoval nám celý čas až do večerního odjezdu, během kterého nám představil areál Valdocca, kde působil svatý Don Bosko.  Zážitky z Valdocca jistě každému z nás umožnily si plně uvědomit význam, důležitost a mimořádnost rozhodnutí k misijní činnosti, ke které se nejen Gambi, ale i další rozhodli. Nezbývá mi nic jiného, než před nimi vyjádřit neskonalý obdiv a respekt a poprosit vás o modlitby za jejich budoucí působení, neboť misie mnohé z nich (zvláště Gambiho v Bangladéši) budou zcela jistě plny nejen radostí, ale i překážek a nesnází.

Petr Maliňák

fotogalerie

• Tisk článku
• Diskuse k článku (žádný příspěvek)
• Poslat odkaz