Jak se žije lidem, kteří udělali zásadní chybu? Co se odehrává v lidském svědomí, když se za člověkem zavřou dveře věznice? A může se někdo skutečně změnit? V rozhovoru odpovídá P. Michael Martinek, SDB, který řadu let působil jako vězeňský kaplan.
Michaeli, co vás v roli vězeňského kaplana nejvíce překvapilo v každodenním životě odsouzených — něco, co si člověk zvenčí vůbec neumí představit?
Všechno, co lidé ve věznici prožívají, je pro nás těžko představitelné. Nejnáročnější je vazba, zvláště pro ty, kdo se ve vězení ocitli poprvé: najednou jsou bez kontaktu s blízkými, ve společnosti lidí, kteří nemají žádné morální zábrany, s možností pohybu jen na pár čtverečních metrech, v prostředí špinavém, páchnoucím, hlučném, v nejistotě, zda tam budou muset strávit léta, a často ještě s drásajícími výčitkami svědomí. Zkuste se do toho vžít…
Čím může kaplan nejvíce pomoci – nasloucháním, duchovním doprovázením, nebo spíše přinášením naděje?
Určitě na prvním místě nasloucháním. Vězni potřebují komunikovat o tom, co prožívají, v bezpečném prostředí, s jistotou, že to nebude použito proti nim. Takovou službu jim může poskytnout jen málokdo. Teprve když zakusí toto bezpečné naslouchání, můžeme jim přinášet naději nebo je duchovně je doprovázet.
Máte příběh skutečné vnitřní proměny člověka, který si odpykává trest? Co bylo tím rozhodujícím zlomem?
Ano, těch příběhů mám víc. Někdy jde skutečně o zlom – náhlé poznání Boha na základě silného zážitku modlitby, svátosti, společenství. A s tím spojené poznání hrůznosti svých činů. Většinou je to ale dlouhý, pomalý proces. Jeden vězeň, který se dopustil násilí s následkem smrti, za mnou chodil asi rok a pak toho nechal. Myslel jsem si, že ho to nezajímá, ale on přišel po dalších dvou letech a řekl: „Pane kaplane, celé ty dva roky přemýšlím o tom, co jste mně tenkrát řekl. A myslím, že teď už vidím věci úplně jinak. Rád bych na sobě začal pracovat a prosím vás o pomoc.“
Setkal jste se s něčím, co podle vás skutečně brání nápravě — ať už jde o systém, prostředí, nebo vztahy mezi vězni?
Český vězeňský systém dělá velmi málo pro nápravu odsouzených. Statistiky, které srovnávají recidivu u nás a v jiných evropských zemích, ukazují, že tam, kde se s vězni intenzívně pracuje – pedagogicky, terapeuticky, nábožensky –, je recidiva poloviční. Aby se to dařilo i u nás, bylo by nutné vytvořit specifické výchovné programy a vyškolit personál, který by je realizoval. Odborníci to vědí, Vězeňská služba to má ve svém programu, ale realizace pokulhává.
Co vás tato služba naučila o lidské slabosti i síle? Je něco, co jste díky setkávání s vězni pochopil jinak než dříve?
Pochopil jsem dvě věci: všichni jsme lidé chybující, ale se skutečným ZLEM, ve smyslu osobního rozhodnutí nenávidět, ničit, zabíjet…, se v běžném životě setkáváme jen výjimečně. Věznice je naopak plná lidí, kteří takovému zlu podlehli. A druhá věc: většina těch, kdo podlehli zlu, prožila těžké dětství, často bez některého z rodičů, nebo s rodiči nemilujícími, násilnými, drogově závislými, soudně trestanými. Jaký podíl na jejich jednání mělo svobodné rozhodnutí, a jaký jejich psychické a emoční omezení? To může posoudit jen Bůh.
Zkušenosti P. Michaela Martinka ukazují, že lidské selhání nelze hodnotit jednoduše ani bez znalosti životního příběhu. Za těžkými skutky se často skrývají zraněné vztahy, chybějící opora a nezpracovaná bolest. Přesto ani tam nezaniká možnost proměny.
Osobní svědectví o světě za mřížemi i o tom, jakou roli v něm hraje svědomí, odpovědnost a naděje, zazní na přednášce „I ZLOČINEC JE ČLOVĚK – Zkušenosti vězeňského kaplana“, která se uskuteční ve středu 21. ledna od 19.30 do 21.00 v Salesku v rámci přednáškového cyklu SAVIO. Vstupné je dobrovolné.
Renata Lorencová
