Dva protichůdné směry – nahoru a dolů. Přesto k sobě neodmyslitelně patří. Každý správný horolezec ví, že výstup nekončí na vrcholu, ale až v momentě bezpečného návratu do základního tábora. Na táboře Horolezčata jsme to vzali ještě vážněji a po lezení jsme zamířili také pod zem.
Mezi účastníky čtvrtého ročníku horolezeckého tábora byli i veteráni, kteří pamatovali ten první. Kombinace skal a jeskyní pro ně nebyla žádnou novinkou. Přesto je čekala řada překvapení. Pojďte se na ně podívat.
Po přivítání několika nováčků v naší dobře stmelené partě jsme vyrazili na Stránskou skálu. Ta už může znít otřepaně, ale tentokrát jsme natáhli cesty, které Horolezčata ještě nelezla. V úterý jsme cestovali až k Perštejnu na Výří skálu a navzdory ujetému vlaku jsme měli dostatek času vylézt některé z řady krásných, delších i obtížnějších cest. Tady jsme určitě nebyli naposledy.
Středeční výlet měl být odpočinkový, bez lezení, a snad i takový byl, ale přesto při něm padaly výkony. Po krátkém výšlapu jsme se pustili do odvážného slaňování – šedesát metrů do hlubin Býčí skály. Musím říct, že se toho Horolezčata zhostila s nebývalou odvahou, přestože pro některé to byla vůbec první zkušenost se slaňováním! A většina si dokonce vyžádala opakování. Mezitím jsme se prošli útrobami jeskyně Býčí skála, která není veřejnosti přístupná, za což velice děkujeme Dominiku Francovi z CHKO Moravský kras, který se nás ujal.
Ve čtvrtek nás čekalo programové kombo – zatímco jedna polovina Horolezčat dopoledne prozkoumávala jeskyně pod Vilémovicemi pod vedením našeho neúnavného dobrovolníka Štěpána Grünwalda, druhá polovina lezla na Kateřinském prstu, kde nám přátelé horolezci připravili několik pořádných výzev – nesnadné krasové cesty (rozuměj lámavou, mechem zarostlou stěnu s výškou až 30 metrů). Přesto Horolezčata dokázala objevit kouzlo krasolezení. Na oběd jsme se potkali ve Skalním mlýně a odpoledne si skupiny role vyměnily.
Chladivé žleby nám poskytovaly útočiště před stupňujícími se vedry, ale v pátek už nebylo zbytí a místo plánovaných skal jsme se uchýlili k vodě, což Horolezčata ocenila. Celý týden měl hladký průběh díky skvělé vedoucí Kristýně Kuželové, která se nad rámec všeho zmíněného zvládla postarat ještě o proviant a logistiku.
Byl to týden plný silných zážitků, ale také přátelské atmosféry a spousty srandy, která dala vzniknout nejednomu novému přátelství. Horolezčata se opět o pořádný krok posunula ve všem, co už mají ve své horolezecké výbavě – v dbaní na bezpečnost, zodpovědnosti za parťáka, odvaze, lezecké technice i péči o výstroj. Především byl ale náš tábor o tom, co je na lezení nejdůležitější – o zábavě, kamarádství, radosti z pohybu i z úspěchu a o připomínce, že ne vždy se daří a že stanout na vrcholu má svou cenu, ale nejdůležitější je vrátit se bezpečně na zem.
Jan Kvapil
