Může za naše chutě na sladké střevní mikrobiom? Jsou probiotika skutečně účinná, nebo jen zbytečně utrácíme peníze? A co se děje v našem těle, když si dáme svíčkovou se šesti a zapijeme ji kefírem?
Genetik a molekulární biolog RNDr. Petr Ryšávka, Ph.D., se dlouhodobě věnuje výzkumu mikrobiomu a vývoji probiotik. V rozhovoru jsme se ho zeptali nejen na vědecké poznatky, ale také na to, co můžeme pro své zdraví udělat v běžném životě.
Když se ráno podíváte do zrcadla, vidíte Petra Ryšávku, nebo spíš mluvčího miliard organismů, které si vás vybraly za svého hostitele?
Když se ráno podívám do zrcadla, pořád tam naštěstí vidím Petra Ryšávku. Jen se občas leknu :-). Ale zároveň vím, že nejsem biologicky úplně „sám“. Na našem těle a uvnitř něj žijí obrovská společenství mikroorganismů, která se podílejí na trávení, komunikují s imunitním systémem a vytvářejí řadu metabolitů. Čím déle se mikrobiomem zabývám, tím víc si ale uvědomuji, že mikrobi v našich útrobách často rozhodují i o tom, s jakou náladou se probudím.
Když nás večer přepadne neodolatelná chuť na sladké nebo fast food, rozhodujeme opravdu my, nebo nám do jídelníčku tak trochu mluví bakterie, které si pěstují svou oblíbenou stravu?
Rozhodujeme pořád my, ale naše rozhodování není tak svobodné, jak jsme si kdysi mysleli. Mikrobiom produkuje látky, které mohou ovlivňovat metabolismus, hormony sytosti a hladu, a tím i chuť na určité potraviny. Je to skutečně o silné komunikaci mezi střevem a mozkem. Bylo by ale příliš jednoduché říci: „Mám chuť na čokoládu, protože si ji objednaly bakterie.“ Do chutí vstupuje spánek, stres, návyky, glykemie, hormony i psychika.
Zajímavé ale je, že to, co dlouhodobě jíme, zároveň selektuje mikroorganismy, kterým se ve střevě daří. Takže vztah funguje oběma směry: my krmíme mikrobiom a mikrobiom následně ovlivňuje prostředí, ve kterém funguje naše tělo. Je to spíš dlouhodobý dialog než jen striktní diktát bakterií.
V Líšni i okolí máme rádi dobrou pivo-gulášovou kulturu i klasické české nedělní obědy. Co přesně se v našem střevě odehrává, když tam pošleme svíčkovou se šesti, a co naopak, když ji zapijeme kefírem?
Svíčková se šesti není mikrobiologická katastrofa. Problém by byl, kdyby tak vypadal náš jídelníček od pondělí do neděle. Jídlo bohaté na tuk, rafinované sacharidy a chudé na vlákninu poskytuje střevnímu mikrobiomu úplně jiné podmínky než pestrá strava bohatá na zeleninu, luštěniny, celozrnné obiloviny a fermentované potraviny.
Bakterie potřebují především pestré kultivační médium. A svíčková obsahuje kořenovou zeleninu, která jim moc chutná. Maso mikrobiomu dodá proteiny a jen knedlík je bohužel ta trošku kontroverznější součást jídla, pokud jich sníme skutečně moc, například šest. Nicméně není žádnou tragédií.
A kefír? Ten svíčkovou samozřejmě „nezneutralizuje“. Ale je to krásný příklad tradiční fermentované potraviny, která může do jídelníčku přinést mikroorganismy i produkty fermentace. Takže moje rada zní: svíčkovou si klidně dejme, jen to nepřehánějte s knedlíky :-).
Regály lékáren přetékají krabičkami s probiotiky a reklamy slibují zázraky na počkání. Jak poznat skutečně funkční probiotikum od předražené kapsle plné mrtvých bakterií, která nám jen provětrá peněženku?
První pravidlo je jednoduché: u probiotik nerozhoduje pouze druh bakterie, ale konkrétní kmen. Dva kmeny stejného druhu mohou mít úplně jiné vlastnosti. Pokud výrobce napíše pouze „Lactobacillus“ nebo „Bifidobacterium“, je to pro mě málo.
Druhá věc je klinická dokumentace. Chci vědět, zda byl daný kmen studován u lidí a pro jakou konkrétní oblast. Třetí věcí je počet životaschopných mikroorganismů – a ten by ideálně měl být garantován do konce doby použitelnosti, nikoliv pouze při výrobě.
A čtvrtá věc je technologie. Bakterie musí přežít výrobu, skladování a potom ještě cestu trávicím traktem. Právě proto se dnes hodně zabýváme například ochranou kultur, biofilmovými formami nebo cíleným uvolňováním. Nejdražší probiotikum tedy nemusí být nejlepší a nejvyšší počet miliard automaticky také ne. Rozhoduje kmen, dávka, stabilita a důkaz.
Dnešní doba je posedlá dezinfekcí a sterilním prostředím, zvlášť u dětí. Nechybí našemu tělu tak trochu obyčejná „špína“ z lesa nebo ze zahrady?
Trochu ano – ale slovo „špína“ je potřeba chápat správně. Neznamená to, že bychom měli přestat mýt ruce nebo ignorovat infekční rizika. Hygiena nám zachránila obrovské množství životů.
Na druhé straně lidský imunitní systém vznikal v prostředí s obrovskou mikrobiální rozmanitostí. Kontakt s přírodou, půdou, zvířaty a různými mikroorganismy je součástí toho, jak se imunitní systém učí rozlišovat, co je nebezpečné a co nikoliv.
Problém není čistota. Problém může být zbytečná sterilita. Pokud dítě vyrůstá pouze mezi dezinfekčním gelem, obrazovkou a dokonale sterilním interiérem, přichází o část přirozeného mikrobiálního kontaktu. Takže ano: les, zahrada, pes, hlína na rukou – to všechno může být pro dítě biologicky velmi cenné.
Lidé dnes zkoušejí nejrůznější výživové extrémy – od půstů přes čistě masitou stravu až po fekální transplantace. Co z toho je podle vás jen módní výstřelek a co může být začátkem něčeho opravdu převratného?
U mikrobiomu bych byl opatrný se slovem „zázrak“. Některé věci, které dnes vypadají extravagantně, ale mohou být předzvěstí velmi zajímavé medicíny.
Fekální mikrobiální transplantace je typický příklad. Zní to téměř bizarně, ale v určitých přesně definovaných medicínských situacích už dnes představuje velmi účinnou léčebnou strategii. To, co nezvládne moderní medicína a léky, to vyřeší jeden zdravý mikrobiom. Zároveň ale rozhodně není něco, s čím by měl člověk experimentovat doma.
U půstů vidím zajímavá metabolická data, ale stejně jako u všech extrémů záleží na člověku, délce a kontextu. A čistě masitou stravu nepovažuji z pohledu mikrobiomu za ideální dlouhodobou strategii, protože ochuzuje mnoho střevních mikroorganismů o fermentovatelnou vlákninu. Skutečná revoluce podle mě přijde jinde: v cílené práci s mikrobiomem. Ne ve stylu „vezměte nějaká probiotika“, ale v přesné diagnostice, individualizovaných kmenech, postbiotikách, mikrobiálních metabolitech a řízené fermentaci.
Kdybychom se potkali za deset let, budeme si v lékárně kupovat probiotika namíchaná podle vlastní DNA a mikrobiomu, nebo zjistíme, že nejlepší recept už dávno znala naše prababička se svým kvašeným zelím?
Podle mě bude pravda někde mezi tím – a právě to je na tom krásné.
Naše prababičky věděly empiricky něco, co dnes složitě dokazujeme pomocí sekvenování a metabolomiky: že fermentované potraviny mají v jídelníčku své místo. Kysané zelí, kefír nebo kvašená zelenina nejsou módní vynález. Současně si ale myslím, že za deset let bude personalizace mikrobiomu úplně jinde. Nebudeme se dívat pouze na to, které bakterie člověk má, ale hlavně na to, co jeho mikrobiom skutečně umí – jaké metabolity vytváří, které látky dokáže transformovat a co mu naopak chybí. Takže budoucnost podle mě nebude „prababička versus biotechnologie“. Bude to prababička plus biotechnologie. Vezmeme principy fermentace, které lidstvo používá tisíce let, a spojíme je s přesnou mikrobiologií.
A možná právě to je budoucnost výživy: nebudeme krmit jen člověka. Budeme vědomě krmit celý jeho mikrobiální ekosystém.
Děkujeme Petru Ryšávkovi za rozhovor. Pokud vás téma zaujalo a chcete se o světě mikroorganismů dozvědět ještě víc, přijďte si poslechnout jeho přednášku do Saleska. Vstupné je dobrovolné.
Renata Lorencová
