„Dítě má své potřeby a potenciál – a my dospělí máme umět být dospělí,“ říká Mgr. Jiří Halda. Ve své přednášce vysvětlí, proč jsou důležité sourozenecké vztahy, rodinné rituály a respekt k dětskému vývoji. Více o tématu se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Pane Haldo, název přednášky „Dítě není malý dospělák a dospělák nemá být velké dítě“ zní jako výstižný komentář k dnešní době. Co si pod ním máme konkrétně představit?
Je to metafora k tomu, kam se výchova dětí v dnešní době ubírá. Velké množství rodičů přestalo akceptovat fakt, že děti potřebují, abychom se k nim chovali jako k dětem a nedávali jim prostor rozhodovat o dospělých. Existují tři základní dětské vývojové podmínky – potřeba bezpečí, která je realizována prostou rodičovskou (nesurovou) převahou. Dále potřeb jistoty, tedy že je dobře, že jsem to já, kdo se narodil, která je realizována pocitem přijetí. A také podmínka předvídatelného a srozumitelného prostředí, které je realizováno pravidly, režimem a řádem. Když rodiče tyto potřeby/podmínky nechápou, nechávají děti rozhodovat, diskutují a ustupují (diskuze sama o sobě není na škodu), posluhují, nic po nich nechtějí…, děti nabydou iluzi faktu, že jsou si s rodiči rovny, mají stejná práva a to je stav, který dětská psychika nemůže unést. Práva se dětem přes návyky, povinnosti a postupné chápání odpovědnosti opatrně nabízejí. Prostě dítě je dítě a dospělý je dospělý.
V anotaci zmiňujete, že dítě se nerodí jako nepopsaný list. Proč je tak důležité respektovat jeho vrozený potenciál a nesnažit se z něj vychovat „svou kopii“?
Potenciál dítěte je vždycky dostatečný k tomu, aby dítě v životě úspěšně uspělo. A pokud se z něj snažíme „udělat“ někoho jiného, neodlišujeme očekávání a přání od reality, vždycky to skončí špatně. Tedy myslím tím zhoršenou kvalitou života. Zároveň je nutné připomenout, že velmi často děti k něčemu vedeme a je to běžné i prospěšné. Ale pokud se sami takovými pravidly a nápady neřídíme, je to zbytečné – děti se učí téměř bezvýhradně nápodobou, takže dělají to, co děláme, ne to, co říkáme.
Často slyšíme, že „problém dítěte je problémem celé rodiny“. Jak to mají rodiče pochopit, aby se necítili pod tlakem nebo s pocitem viny, ale spíš jako tým, který může věci změnit?
Protože pokud vznikne problém, nemáme v sobě živit pocit viny, ale pocit odpovědnosti. Tedy – máme problém, pojďme najít příčinu, z ní vyplývající řešení a tím zjednáme nápravu. Zakopaný pes je v tom, že rodiče se velmi často cítí hluboce přesvědčeni o svém přístupu, postoji a „filosofii výchovy“ a je složité je přesvědčit, že změna je jen a jen na nich. A není vždycky nutné nazývat situaci jako problém. Je to prostě naše situace, co s ní uděláme…? Problém vzniká, když řešení nehledáme.
Velký důraz kladete na vztahy mezi sourozenci, na které se často zapomíná. Proč bychom jim měli věnovat víc pozornosti?
Protože sourozenecké vztahy jsou klíčové pro navazování vztahů v životě. Rodiče nám ukazují formu, kterou si osvojili oni. Ale sourozenecký vztah dává vztahům obsah. Se sourozenci se učíme dělit, hádat se, diskutovat, prát se… A rodiče mají podporovat, aby tyto jevy probíhaly, jen mají zaručit, aby u toho nebyly děti surové. Ale je málo jiných situací, jak se v životě naučit prát – se sourozenci to jde spontánně samo a je to vlastně fáze, kterou se učíme hledat chytřejší a efektivnější způsoby. Takže z hněvivé hádky je postupně konstruktivní diskuze. A navíc – sourozenecké vztahy jsou to, co nám má vždycky zbýt, když nám nic jiného nevychází.
Mluvíte o významu rituálů v rodině. Můžete uvést jednoduchý příklad, který může fungovat i v běžném, vytíženém rodinném provozu?
Rituály jsou zčásti podceňovaná a zčásti zprofanovaná hodnota. Typickým příkladem jsou narozeniny – zcela zprofanovaný rituál, že už mi není např. osm, ale už devět let. To, že každý rituál má přinést ukončení něčeho nepotřebného, aby mohlo vzniknout něco nového, se většinou zapomíná. Soustředíme se na dárky, místo abychom se soustředili na to, že od teď už nebudeš mít tuto úlevu, ale vnikne ti nárok na… Nestačí říct, že „už jsi velká/ý holka/kluk. Ta slova musí mít i obsah, aby bylo jasné, že vývoj musí mít obsah, aby v něm šly stanovovat smysluplné cíle.
Na přednášku do Saleska si lidé mají vzít pohodlné oblečení a nemají se stydět ptát. S jakým typem otázek za vámi rodiče přicházejí nejčastěji?
Každého odpovědného rodiče trápí pochybnosti. Pochybnosti jsou podmínkou růstu. Jen nesmí být tak velké, aby růstu bránily. A to bývá hlavní obsah dotazů – třeba to, zda je v pořádku, že se děti hádají, zkoušejí nás šidit, nechtějí se podílet na domácích činnostech. V poslední době se nejčastěji rodiče ptají na pestrou směsici chování, která je důsledkem ztráty rodičovské převahy a z ní vyplývajících „diagnóz“, které děti dostávají zcela zbytečně.
Co je ta hlavní věc, kterou byste si přál, aby si lidé po přednášce doma vyzkoušeli v praxi?
Naučit se hledat v sobě nadhled a klid, se kterým řeší rodinné a partnerské situace. A také chuť se svými životy konstruktivně nakládat, aby ze situací, které provází každý vztah a každou rodinu problémy nevznikaly.
Jiří Halda přináší konkrétní příklady z každodenního života rodin a ukáže, jak malé změny mohou výrazně zlepšit vztahy doma. Přednáška slibuje večer plný inspirace, praktických rad a nových pohledů na výchovu dětí. Uskuteční se ve středu 25. března, tentokrát v neobvyklém čase 18.30-20.00.
Vstupné je dobrovolné a zveme všechny, kdo chtějí lépe porozumět dětem a vztahům v rodině.
Renata Lorencová
